"Nějaké otázky?"(Robert Fulghum)

"NĚJAKÉ OTÁZKY?" Výzva, která zaznívá na konci univerzitních
přednášek a dlouhých schůzí. V okamžiku, kdy nejenže jsou
posluchači předávkovaní informacemi, ale kdy už stejně nezbývá
čas. V takové chvíli má člověk určitě nachystanou nějakou otázku.
Jako třeba: "Můžeme už jít?" nebo "K čemu sakra byla tahle schůze?
a "Kde tu dostanu něco k pití?"
Ta výzva zřejmě má naznačit, že řečník je vstřícný ale jestli se
opravdu na něco zeptáte, jak řečník tak publikum se na vás
nenávistně podívají. A nějaký cvok, nějaký svědomitý trouba, se
vždycky na něco zeptá. A řečník vždycky odpoví. Tím, že zopakuje
většinu z toho, co už řekl.
Ale když zbývá trochu času a odpovědí na tu výzvu je chvíle
ticha, obvykle položím tu nejzávažnější otázku ze všech: "Jaký je
smysl života?"
Člověk nikdy neví, třeba odpověď někdo zná a já bych o ni
opravdu nerad přišel jen proto, že jsem měl zábrany se zeptat.
Jenže když se zeptám, obvykle se to chápe jako taková recese -
lidi se zasmějí, přikývnou a začnou si skládat věci. A v téhle
absurdní náladě se shromáždění rozchází.
Jednou, jenom jednou, jsem tu otázku položil a dostalo se mi
vážné odpovědi. Odpovědi, kterou v sobě dodnes nosím.
Nejdřív vám ale musím říct, kde se to stalo, protože to místo má
zvláštní kouzlo a moc. Zase je to v Řecku.
Blízko vesnice Gonia je na skalnatém pobřeží zálivu na ostrově
Kréta řecký pravoslavný klášter. Vedle něj stojí na pozemku
zapůjčeném klášterem ústav zabývající se mírem a porozuměním mezi
lidmi, zvláště pak obnovením přátelských vztahů mezi Němci a
Kréťany. Je to dost svérázný úkol - při hořkých pozůstatcích z
války.
To místo je důležité, protože je nad malým letištěm v Maleme,
kde němečtí výsadkáři provedli invazi na Krétu a kde na ně
vesničané zaútočili vidlemi a kuchyňskými noži. Odplata byla
strašná. Obyvatelé celých vesnic byli postaveni do řady a
zastřeleni za napadení Hitlerových elitních jednotek. Vysoko nad
ústavem je hřbitov s jediným křížem, který označuje hromadný hrob
krétských partyzánů. A na druhé straně zálivu je na jiném kopci
úhledný hřbitov německých vysadkářů. Oba památníky jsou umístěny
tak, aby je všichni mohli vidět a nikdy nezapomněli. Nenávist byla
nakonec jediná zbraň, kterou Kréťané měli, a byla to zbraň, které,
jak si mnozí slíbili, se nikdy nevzdají. Do nejdelší smrti ne.
Proti tomuto tíživému závěsu historie, na tomto místě, kde je
kámen nenávisti tvrdý a silný, je existence ústavu, který se
věnuje léčení válečných ran mírným paradoxem. Jak tu ten ústav
vlastně vznikl? Odpovědí je jeden muž. Alexander Papaderos.
Doktor filozofie, učitel, politik; Atéňan, ale syn téhle půdy.
Ke konci války se domníval, že Němci a Kréťané si mají hodně co
dát, hodně co od sebe naučit. Že mohou být příkladem. Protože
kdyby si dokázali odpustit a vytvořit poctivé vztahy, pak by to
lidé mohli dokázat všude.
Abych ten krásný příběh zkrátil, Papaderosovi se to podařilo.
Ústav se stal skutečností - coby místo konferencí na místě hrůzy -
a v podstatě odtud pocházely smysluplné vztahy mezi oběma zeměmi.
O snech, které se uskutečnily tím, co si lidé na tomto místě dali,
byly napsány celé knihy:
Když jsem do ústavu přijel na letní konferenci, Alexander
Papaderos už byl živoucí legendou. Stačil vám jediný pohled a
viděli jste jeho sílu a zaujatost - z jeho osobnosti vyzařovaly
energie, fyzická síla, odvaha, inteligence, vášnivé zaujetí a
jakýsi náboj. A hovořit s ním, podat mu ruku a být s ním v jedné
místnosti, když mluví, znamenalo poznat jeho pozoruhodné
elektrizující lidství. Jenom pár lidí nic nedluží své reputaci,
když se k nim dostanete blíž. Alexander Papaderos byl tou
výjimkou.
Poslední dopoledne při posledním shromáždění dvoutýdenního
semináře o řecké kultuře, který vedli vzdělanci a odborníci ve
svých oborech, pozvaní z celého Řecka, Papaderos vstal vzadu ze
své židle, přišel dopředu, stál tam v prudkém řeckém slunci, které
dovnitř zářilo otevřeným oknem, a zadíval se ven. Sledovali jsme
jeho pohled přes záliv k železnému kříži, označujícímu německý
hřbitov.
Papaderos se otočil. A pronesl tu rutinní výzvu: "Jsou nějaké
dotazy?"
Sál zalehlo ticho. Ty dva týdny nanesly otázek na celý život,
ale v ten okamžik bylo jen ticho.
"Žádné otázky?" Papaderos pročesával sál pohledem.
A tak jsem se zeptal.
"Doktore Papaderosi, co je smyslem života?"
Následoval obvyklý smích a lidé se začali vrtět jako před
odchodem.
Papaderos zvedl ruku, uklidnil sál a dlouho se na mě díval a
očima se ptal, jestli to myslím vážně; z mých očí vyčetl, že ano.
"Odpovím na vaši otázku: Ze zadní kapsy kalhot vytáhl peněženku
z kůže, zalovil v ní a vyndal malé kulaté zrcátko, velikosti asi
čtvrtdolaru. A řekl tohle:
"Když jsem byl malý chlapec, za války, byli jsme velmi chudí a
žili jsme v odlehlé vesnici. Jednoho dne jsem na silnici našel
střepy rozbitého zrcátka. Havaroval tam německý motocykl.
Snažil jsem se najít všechny kousky a dát je dohromady, ale
nešlo to, a tak jsem si nechal jenom ten největší střep. Tenhle. A
o kámen jsem ho obrousil do kulata. Začal jsem si s ním hrát a
fascinovalo mě, že můžu odrážet světlo do tmavých míst, kam se
slunce nikdy nedostane - do hlubokých děr a štěrbin a tmavých
komůrek. Hrál jsem takovou hru - dostat světlo do těch
nejnepřístupnějších míst, jaká najdu. - Zrcátko jsem si nechal, a
jak jsem vyrůstal, vždycky jsem ho, když jsem neměl co na práci;
vytáhl a v té hře jsem pokračoval. Když jsem dospěl, pochopil
jsem, že to není jenom dětská hra, ale metafora, jak bych mohl
naložit se svým životem. Pochopil jsem, že já nejsem to světlo ani
jeho zdroj. Ale světlo - pravda, porozumění, poznání - tu je a na
mnoho tmavých místech zasvítí, jedině když je tam odrazím. Já jsem
úlomek zrcadla, jehož tvar a celé provedení neznám. Nicméně s tím,
co mám, mohu odrážet světlo na tmavá místa tohoto světa - na tmavá
místa v lidských srdcích - a něco v některých lidech změnit. Snad
by to jiní mohli vidět a dělat obdobně. O tohle mně jde. To je můj
smysl života." A pak vzal opatrně do ruky své malé zrcátko,
zachytil jím zářivé denní světlo, které sem dopadalo oknem, a
odrazil je na můj obličej a na ruce složené na stolku.
Mnohé z informací o řeckých dějinách a kultuře, kterých se mi
toho léta dostalo, už mi z paměti vyprchaly. Ale v peněžence své
hlavy mám dodnes malé kulaté zrcátko.
Jsou nějaké dotazy?

(Robert Fulghum )